Věčně věrný nepřítel není název náhodný. Rozhodla jsem se odhalit nevyzpytatelnost anorexie od samého počátku prostřednictvím odtajnění svých deníků, které jsem si v dospívání psala. Nabízí se tak čtenářům možnost nahlédnout do nitra této nemoci v době stále ještě hluboké totality, projít psychiatrickou léčebnou i proměnami, kterými tato nemoc v průběhu let sama prochází a postupně si vybírá svou daň. 

Kniha je ukázkou věčného boje, je plná paradoxů, varování a ujištění, že touha po dokonalosti se může změnit ve strach. Strach z toho, co je pro všechny nutností k přežití, z jídla v jakékoli podobě.

Ukázka - Requiem pro panenku

Je až neuvěřitelné, jak se vám některé věci zaryjí hluboko pod kůži i do skrytých koutů vašeho mozku a zůstanou tam navždy. Vy je i po dlouhých letech dokážete popsat do detailu. Onen pokoj byl úzký, dlouhý a na jeho konci bylo jediné zamřížované okno, za nímž se tyčil obrovský stoletý strom, který nevpustil do pokoje téměř žádné slunce. Po délce stěn stálo šest železných postelí s propadlými matracemi a jasně viditelnými zakroucenými péry. Ta moje stála uprostřed napravo a byla proleželá až na zem. Stropy byly nekonečně vysoké a já měla před spaním pocit, že nedohlédnu na jejich konec. Nikde žádná polička, žádný stůl jen staré, oprýskané kovové stolky vedle postelí, jejichž šuplíky musel člověk otevřít pomalu násilím, o otřesném vrzání ani nemluvě. Ten zvuk z hlavy rovněž nikdy nevymažu. Postel byla opravdu stará a železná síť visela až k zemi. Byla kovová a měla na bocích z každé strany divné popruhy. Na co jsou, jsem brzy měla zjistit. 

Anorexie je nepřítel, který přichází tiše, nenápadně a bez varování. Na počátku ho nevidíte, bojovat proti němu nechcete, a když se nakonec rozhodnete pozvednout zbraň, bývá už pozdě a vy zjistíte, že tento boj povedete navždy.