Proč jsem se rozhodla psát blog?

Proč jsem se rozhodla vytvořit si vlastní webové stránky? Proč jsem se rozhodla psát blog v době IT revoluce, kdy celý svět začíná ovládat umělá inteligence, která za nás přemýšlí, vymýšlí a pomalu a jistě nás nahrazuje? Protože stále věřím, že naše vnitřní pocity, emoce žádný robot nikdy neodhalí a především nepochopí. Doufám, že si mé stránky najdou moji fanoušci, čtenáři a podporovatelé projektu MAAPPI. 

V době, kdy si každý najde vše na netu, zapisuje do mobilního telefonu, já stále u sebe nosím klasický papírový diář, který denně plním poznámkami, termíny, nápady, které zase přeškrtnu, upravím, doplním. Přiznám se, že k malému pokroku jsem přeci jen přistoupila. Odcizila jsem své pubertální dceři mazací pero, abych občas zahladila stopy a vytvořila nové. Ráda se občas ohlédnu zpět a připomenu si, co jsem už stihla zařídit nebo jaký nápad na vánoční dárek jsem si už do poznámek zapsala. Vzpomínky ráda zapisuju i svým dětem. Už roky vedu deníky z našich dovolených, cest i výletů. Najdete v nich tramvajenky, vstupenky i polaroid. Když se u záznamu objeví razítko, vím, že ten den jsem měla deník dokonce u sebe. Své dceři vedu sportovní deník z jejích závodů, který ukrývá každou vzpomínku, slzu, patálii i úspěch. Nikdy nechybí datum, místo, fotografie, a dokonce už i útržek z maďarských novin nebo rozhovoru s Českou televizí. Nikdy nikde na internetu nenajde mé osobní vzpomínky, pocity strachu, kdy letí ve výšce nad 100 cm překážkou sedící na koni, který má v kohoutku odhadem více jak 160 cm. Tyto myšlenky, pocity jsou nepřenosné a díky vůni papíru si snad jednou uvědomí, jak moc jsem jí to přála, jak moc jsem držela pěsti, aby překážka zůstala na svém místě, a jak moc jsem se o ni pokaždé bála. 

Do šuplíku píšu celý život. Odvahu na vydání první knihy jsem dostala až po čtyřicítce, a to jen díky tomu, že jsem chtěla sdílet náš rodinný příběh. Pak už šlo vše ráz na ráz a během tří let se do knihkupectví dostaly dohromady čtyři knihy, z nichž ani jedna zcela u čtenářů a kritiků nepropadla, ale právě naopak. Moc si toho vážím a mám chuť ve psaní pokračovat dál. Závěr první knihy slibuje, že bude mít pokračování ve chvíli, kdy můj syn studující s přívlastkem inkluze snad úspěšně složí maturitu a možná mu bude přát štěstí a ve studiu bude pokračovat dál. Ráda bych si své "poznámky" do té druhé knihy, která má již své jméno Matěj maluje nejen mapy, ukládala právě sem. Budu ráda, budu vděčna za všechny vaše poznatky, poznámky, nápady, které moji knihu obohatí a vy se tak stanete jejími spoluautory. 

Buďte mými hosty. Nudit se doufám nebudete.