Probuzení z dvacetiletého kómatu

Na televizi Prima běžel, běží a možná ještě bude běžet úspěšný seriál Polda, který sice patří do sekce kriminálních seriálů, ale s vtipným podhledem na člověka, jenž prospal v kómatu dvacet let a po probuzení se i mobilní telefon pro něj stává scifi hračkou, kterou z počátku považuje za nedůstojnou image tvrdého kovboje, jímž se stále cítí být, nás nechává nad těmi dvaceti lety jen mávnout. A proč tento seriál vůbec zmiňuju? Takové scifi to totiž není, protože já se po dvaceti letech péče o autistického syna cítím úplně stejně. 

Právě jsem se probudila a svět kolem mě se úplně proměnil. Co je chytrý telefon naštěstí vím, dokonce si umím pustit Netflix, ačkoli ho vůbec nesleduji. Mám sociální sítě, ale po včerejším setkání s přáteli, prý stejně nejsem moc vidět. Řídím auto s automatickou převodovkou a něco málo jsem rovněž zaslechla o chytrém hrnci, jehož cena mě šokovala, takže nadále zůstávám u sporáku a obyčejných hrnců. Mojí největší vychytávkou je nová remoska, kterou díky poklicím změníte v hrnec, ve kterém smícháte zbytky v lednici, abyste nic nevyhodili a šetřili tak planetu. Takže jsem docela, jak se to dnes říká eco-friendly nebo tak něco. Díky médiím jsem zůstala v obraze, co se kolem mě bezprostředně děje, ale co se děje ve vzdálenosti několika metrů už tuším jen vzdáleně. Ta vzdálenost se týká především v myšlení lidí, které mi uteklo zcela. O home office v korporátu jsem před dvaceti lety nikdy neslyšela a domů jsem chodila nejdříve po šesté a to byl ten lepší den. Ani ranní vstávání mi nesmělo dělat problémy, ať jsem noc předtím proflámovala. Moje kartička, která při vstupu do práce pípla, by mě rychle odhalila a výpověď by mě jistě neminula. Když někdy jedu v pracovním dni dopoledne na nákupy, mám pocit, že už nikdo jednoduše nepracuje, protože já si nevzpomínám, že bych někdy mohla v těchto hodinách běhat po obchodech. Na to jsem měla jen víkend a to ještě ne každý, když se zrovna točila reklama. Lidé v mém oboru mluví cizím jazykem, kterému nerozumím, ačkoli mluvím anglicky a trochu pochytnu i němčinu, ale ten složený ze samých zkratek mi je úplně cizí. Po pár dnech hledání práce jsem se dostala na rozcestí a zjistila, že svět kolem mě se posunul jinam a já se s ním musím nejdříve seznámit, ale hlavně mu porozumět. Osobně si mohu myslet co chci, na sociální sítě nadávat den co den, ale pokud na tuto novou podobu světa nepřistoupím, musím jít bydlet do lesa, jist šišky a pít vodu z potoka, ačkoli i ty šišky a potok dnes stoprocentně někomu patří a může mi zaslat fakturu za spotřebu.

Když jsem se před dvaceti lety rozhodla zůstat doma a pečovat o svého autistického syna, neuvědomila jsem si, že možná jednou už mě nebude potřebovat na plný úvazek a já se budu muset vrátit do běžného života. Při tak náročné péči o něj, jsem na sebe úplně zapomněla a nepřipouštěla si, že jednou nastane den, kdy hodiny zpomalí a dům utichne. Ta doba je tu a já se najednou ocitám na rozcestí a sama. Rozpadlo se mi manželství, děti se po večeři zdekují do svých pokojů a já se ocitám sama na gauči s knihou a dnes s tímto blogem, který jsem se rozhodla psát, abych upozornila na to, že jsem se sice po narození autistického syna rozhodla s jeho nemocí poprat a udělat vše proto, aby jednou mohl žít plnohodnotný život, ale nikdo mi tehdy neřekl, že jednou ten kolotoč bude zpomalovat (protože v to tehdy nevěřil vůbec nikdo) a já se budu cítit hůř, než ten můj autista, kterému se jeho svět nemění a cítí se v něm bezpečně, ale ten můj svět se najednou rozpadl a já nevím kudy kam. Nevím, kam jít za kulturou a s kým. Když se mě někdo zeptá, kde se potkáme na kafe, tak neumím odpovědět, protože znám jen Starbucks, kam s dětmi chodíme pro tzv. taky away. Když už někdo navrhne místo, přemýšlím o tom, zda tam zaparkuju, protože po dvaceti letech izolace mám panický strach z městské hromadné dopravy, ze které mě na počátku synova života mnohokrát agresivně vyhodili, protože syn neustále hlasitě křičel, válel se po zemi, tloukl do všeho, co mu přišlo pod ruku. Úzkosti z odmítnutí, pohrdání a pohledů mluvících o mé neschopnosti syna dobře vychovávat mám dodnes, ačkoli mohu už cestovat bez něj. Když už se pochlapím a vyrazím třeba do kina, musím vždy sedět na kraji a nejlépe v blízkosti únikové cesty, protože mám v hlavě zafixováno, že když syn bude křičet a všechny obtěžovat, uteču prvním východem.

Zatímco můj syn se zlepšuje každým dnem, jízda hromadnou dopravou se stala jeho vášní, je kavárenským povalečem a hlavně úspěšným umělcem, já zůstávám v izolace domu, ze kterého mám velký problém vyjít. Jen dcera mě z něho nyní dokáže vytáhnout, ale to jen proto, že potřebuje taxikáře a ošetřovatelku pro svého koně. V péči o svého syna a překonávání překážek spojených s autismem jsem se stala, dovolím si říci, inspirací pro ostatní, ale nyní je třeba odhalit i tu druhou stránku, která už inspirativní rozhodně není. Loni jsem vydala knihu popisující mou zkušenost s anorexií. Nikdy jsem tento příběh odhalit nechtěla, ale okolí mě "přinutilo". Hlavním důvodem byla právě zkušenost, ale především roky a roky života s touto nemocí. Mohla jsem nyní předat svědectví o tom, jaký je život s anorexií, kterou máte v hlavě po celý život. Dokážete po téměř čtyřiceti letech objektivně předat fakt, že anorexie není nemoc několika měsíců a kil, ale po pozdní léčbě doživotní partner. 

Teď nadešel čas odhalit, jaké to je, vzdát se života, zapomenout na sebe a nechat svět kolem vás bez povšimnutí. Před dvaceti lety jsem stála na rozcestí před nemocnicí v Krči a rozhodovala se, zda budu se synem vést boj s autismem nebo to vzdám a vrátím se ke svému životu, jaký byl před jeho narozením. Nyní jsem se ocitla na tom rozcestí znovu, jen v izolaci svého domova, který se mi tak trochu stal vězením. Už není nad čím se rozhodovat, spíše se ohlížíte zpět. Vzpomněla jsem si na letušky, které vám ukazují bezpečností pravidla v letadle a nikdy neopomenou větu, že nejdříve si máte kyslíkovou masku nasadit vy a až poté ji nasadit svému dítěti. Můj syn tu masku má, ale já na ni nyní tak nějak nemohu dosáhnout. Udělala bych dnes to samé rozhodnutí, co tehdy? Upřímně? Nevím! Kdybych to vzdala a nechala plynout, maturoval by syn za pár měsíců? Nevím!