Maturitní ples

A první krok k dokončení střední školy je za námi. Tradičně pro každého studenta je to maturitní ples. Jedno rodičovské oko většinou nezůstává suché, i když k tomu finálnímu konci vede ještě dlouhá cesta. V našem případě nervozita stoupá každým dnem stále více a boj o život je v plném proudu. Asi čekáte vysvětlení. Tak než se k němu dostanu, ještě na vteřinu se zasním a připomenu si hrdé vzpomínky na taneční parket. 

Přípravy na ples byly krátké. Přeci jen mi bylo jasné, že se bude jednat o ples umělců, grafiků, bohémů, tak jsem dress code trochu oželila a vsadila na modrou bez vlečky. Upřímně, o svém outfitu jsem měla rozhodnuto ihned. Přesně tyto šaty, boty, účes jsem měla na módní přehlídce, která více méně odstartovala synovu budoucnost. Naštěstí sázím na nadčasové módní kousky, a tak jsem mohla vše jen oprášit a těšit se na hezký večer. Maty to měl horší. Přeci jen nám trochu povyrostl a padlo rozhodnutí, že půjčovnu tentokrát necháme ladem a konečně pořídíme oblek, ve kterém snad i složí úspěšně maturitu. Vybírání obleku proběhlo nečekaně na první dobrou. Jak je vše s ním trochu složitější, výběr obleku byl rychlý. Možná zapracovalo taktéž naše rychlé rozhodování, protože jeho nákupní neuróza se snadno umí proměnit v agresivní hlasitou válku, která musí být rychle utnuta po první bitvě. Zní to vše až příliš jednoduše a je jasné, že něco za tím jistě musí být. Jo, my vždycky musíme mít vše jinak. Nám se okamžitě zalíbil oblek na stojící figuríně. Měl tu správnou barvu i střih. Bohužel slečna prodavačka nemohla na stojanech objevit správnou velikost, a tak nám dokola nutila různé jiné. Já jsem ale neúprosně trvala na obleku na stojícím sympaťákovi, který mi tichým okem říkal, že ta velikost, kterou obléká on, padne taktéž Matymu. Když už i slečně bylo jasné, že s námi nehne, popadla panáka a strhla ho z podstavce. Při pohledu na její výraz jsem se modlila, aby oblek Matymu padl, protože při té námaze, kterou musela vynaložit (ten panák fakt nebyl lehký), by jí nulové konto na náladě jistě nepřidalo. A mně bylo jasné, že pro ten den bude konec nákupům. Naštěstí mé vnitřní já nezklamalo. Mám prostě syna v oku a pud sebezáchovy za těch téměř dvacet let stále silný. Další shánění bych nedala. Tak ještě rychle bílou košili a upalovali jsme k pokladně. Co se stalo s figurínou netuším, ale myslím si, že ten den už nový ohoz nedostala. 

Vše na ples bylo nachystáno a rodina se dala do pohybu. Maty si pozval svůj holčičí rodinný klan, jen ségra chyběla, která se ten den odpoledne vrátila z lyžáku a odmítala se hodit do gala a podpořit bráchu na trapném plesu plného trapných rodičů:-). Babička, teta, sestřenice a moje maličkost snad jako ryze ženský oddíl ostudu neudělal. Minimálně dojaté a uplakané jsme byly všechny stejně, protože možná nikdy ani jedna z nás nečekala, že tato událost v životě toho malého ukřičeného nikdy nespícího kluka kdy nastane. On nás prostě překvapuje stále a asi nikdy už nepřestane. Podle prognóz neměl dodělat ani základní školu a my mu najednou tleskáme na parketu, který na vteřinku patří jen jemu a šerpě, která dokazuje, že se to všechno skutečně děje. Po zatlačení slzy došlo na tanec s rodiči. Jelikož v jeho ročníku jsou jen tři kluci, zařadila jsem se mezi tři hrdé matky plující parketem na starou rockovou odrhovačku z osmdesátek, si myslím. Maty nikdy netancoval, ale opět mě překvapil. Sice hned nevěděl, kam se pokládají ruce, ale po malém úvodním zaškobrtnutí jsme to na parketu docela roztočili. Byl to splněný sen. Nikdy jsem nedoufala, že tohle s Matym zažiju. Zažili jsme to, co minimum lidí kolem nás. Naše cesta životem je často velmi těžká, a tak si takovéto chvilky umíme užít naplno a hrdě. Já tedy hrdá rozhodně byla. Ušel zase kus cesty a ples zvládl na jedničku. Bylo vidět, že ale bez následků se to neobejde. A neobešlo. Afterparty se v jeho případě nekonala. Samotný ples byla pro něj emoční bouře, ze které se vzpamatovával celý víkend a obávám se, že bude až do samotné maturity. Nápor emocí, prožitků, hlasité hudby a všude panujícího chaosu v daný moment ustál, ale následné zpracování už bylo podstatně horší. A tak je to vždycky. Proto si stále všichni myslí, jak jeho forma autismu je nepatrná, vlastně na něm není nic moc vidět a podobně. Od sobotního odpoledne se začal uzavírat do sebe. V neděli se naopak stupňovala nervozita. Večeři už nechtěl jíst a v pondělí na psychiatrii se bez rozhazování rukou a křiku neobešel. Denně si stěžuje na bolesti hlavy, usíná za pochodu a jídelní stůl je atakován od snídaně přes oběd po večeři. Naštěstí máme tvrdé dřevo, které něco vydrží. Horší to je s jeho sestrou, která nyní neprožívá úplně snadné období. Přesto všechno si ten zážitek jako takový nenechám ničím zkazit. Jsem hrdá máma, která toho "jiného" kluka provází životem dál a věří, že tu závěrečnou tečku za další životní metou udělá. A třeba jednou u promoce??? Kdo ví???