Když se zamiluje kůň

A nebo, když se člověk zamiluje do koně. Tak by asi měl znít titulek tohoto příspěvku. Já však věřím, že láska, o které dnes budu psát, je vzájemná. Když už si myslíte, že vás v životě příliš věcí nezaskočí, přijde chvíle, která všechno změní. Moje dcera téměř od prvních krůčků milovala koně. Na tom by nebylo nic moc zvláštního. Vlastně moc děvčátek neznám, která by si nehrála s figurkami koníků a netoužila se svézt na malém poníkovi nejlépe s růžovou mašlí ve hřívě. Mnoho z nich to ale v první třídě přejde a koníky nahradí panenky nebo nejčastěji mobilní telefon. U nás tento moment nenastal, tedy až na ten mobilní telefon. Figurky stále přibývaly, pak přišla stáj, zastřešená jízdárna, mycí box, a dokonce umělohmotný hnůj. Jednou při úklidu pokojíku jsem našla nastrouhanou reálnou mrkev, trávu ze zahrady a seno od králíků, na které má dcera alergii, takže se vysvětlila její neutuchající rýma a oteklé oči při ranním probuzení. U sena však nezůstalo, protože do školky, do které dcera chodila, jednoho dne dorazil i kůň. Byl to jen začátek něčeho, co nám na pár let bylo utajeno. Koník zůstal jen občasnou jednohodinovou zábavou týdně později měsíčně.

Jak to, tak v životě bývá, člověk míní a bůh mění. Dcera prošla celou škálou sportovních odvětví, od krasobruslení, přes rychlobruslení, atletiku až po sportovní švihadla, ve kterých dosáhla řady úspěchů. Na koně ale nikdy nezapomněla a občas nás ukecala na hodinku spanilé jízdy. Díky tomu, že jsme bydleli kousek od Velké Chuchle, nebyl velký problém ji občas dopřát odměnu za dobrou známku ve škole v podobě klusající hodinky na roztomilém poníkovi. Pro mě to ale nijak velká zábava nebyla. Stát hodinu ve zmrzlé hale, sbírat koňské bobky na jízdárně a pokaždé prosit dceru, aby si řádně vyklepala boty, než vstoupí do auta, které se vždy na okamžik proměnilo v maštal, mě moc nebavilo. Ale co by matka neudělala pro své dítě. Někde uvnitř jsem doufala, že to nebude mít dlouhého trvání a s přibývajícím učením a nástupem puberty to přejde. Dnes vím, jak naivní jsem tehdy byla. Nejen, že to nepřešlo, ale z jedné hodiny týdně se už za pár měsíců stalo 365 dní v roce. Nejdříve se dostavilo stěhování. Syn končil základní školu a my se rozhodli přestěhovat zpět do Prahy. A kam nás vítr nezavál než právě do Velké Chuchle. Velké stěhování nastalo přesně v okamžik, kdy náš stát, stejně jako celý svět, ochromil covid. Vše se uzavřelo, včetně sportovních hřišť, hal a všeho ostatního. My se ocitli, jako všichni ostatní, v izolaci vlastního domova. Jen ta naše izolace byla o něco těžší, protože věřte, že zůstat s vyděšeným autistou 24 hodin denně bylo stresující víc než strach z virusu. Když už jsme si začali sahat na dno našich sil, tedy především dcera, přišla záchranná brzda v podobě koní. Ačkoli se nejednalo o hipoterapii v pravém slova smyslu, pro dceru to v té chvíli byla skutečná záchrana před psychickým kolapsem. Covid necovid, koně musí jezdit, musí o ně někdo pečovat ať s rouškou či bez. Sofi docházela do jezdecké akademie pomáhat a já dnes vím, že tehdy ji to doslova zachránilo život. Nám se ale v té chvíli život začal znovu otáčet o 180 stupňů jako mnohokrát předtím díky autismu. Netrvalo dlouho a dcera začala prosit o vlastního koně. Den ode dne byla urputnější a stále dokola nám předhazovala nové a nové důvody, proč si pořídit vlastního koně. Její argumenty byly stále silnější, nebo my se stávali stále slabšími jedinci v rozporování:-).

Nikdy jsem ke zvířatům neměla žádný vztah. Nikdy jsme doma žádné neměli. Ani si nijak nevzpomínám, že bych po nějakém, kdy toužila. Naši králíci jsou mojí první zkušeností, která mi ale výrazně změnila život. Když zjistíte, jak moc pomáhají bolavé duši, autistickému myšlení, změní vás k nepoznání. Najednou vám přestanou "smrdět" a vy s nimi jednáte jako s přáteli, na kterých jste doslova závislí. Sdělujete jim své pocity, nálady a stávají se nedílnou součástí rodiny. Nikdy bych nevěřila tomu, jak moc člověka zvíře dokáže změnit. Po dlouhém přemýšlení, počítání jsme se rozhodli koně pořídit. Já si tradičně nakoupila řadu literatury s koňskou tématikou a začala studovat. Přesto jsem byla stále skálopevně přesvědčena, že to vše podstupuji pro svou dceru a mě to ovlivní jen okrajově. Nějak jsem doufala, že budu Sofi na koníka jen občas "házet" autem, občas se kouknu, jak jezdí, občas si koníka jen tak lehce pohladím, rychle si umyji ruce a poběžím zpět k počítači. Situace mně už dobře známá. Než se mi narodil před dvaceti lety syn, taky jsem měla naivní představy o tom, jak ho dám brzy na hlídání a vrátím se rychle do práce. Tento plán se snažím uskutečnit už téměř dvacet let a zatím se mi to stále tak nějak nedaří vzhledem k jeho autismu. Z občasného házení do stájí se stala doslova závislost. Nejdříve jsem vážně držela krok se svou představou o minimálním kontaktu se zvířetem vážícím bezmála 600 kg, ale to by to zvíře nesmělo mít hluboký pohled, který se mi pokaždé zaryl pod kůži. Ačkoli naše klisna nebyla a není z nejjednodušších, její kontaktní chování, mazlivost si mě zcela podmanily. Tolikrát jsem si řekla, že dceru dovezu k vratům a hned pojedu dál, ale klisna stála ve výběhu a hned, jak nás viděla, spěchala k východu a začala řehtat. Bylo těžké otočit volantem a zmizet bez pohlazení. Ani nevím jak se z jedné návštěvy týdně stal každodenní rituál, který jsem začala jablkem, přípravou jídla, čištěním srsti, a dokonce i dekováním. Můj na počátku šílený strach z toho "obra" se přeměnil v denní mazlení, vodění v hale, povídání si o nesmyslech, objímání kolem krku bez ohledu na to, jak zašpiněná jsem denně chodila domů. Když dostala koliku, seděli jsme u ní do jedné do rána a nehnuli se od ní. Strach, který jsme o ní měli, se nedá popsat. Z obyčejného krmení se postupem času stala doslova alchymie. Chtěli jsme ji dopřát to nejlepší. Na podzim po závodní sezóně si střihla i koňské lázně a já si začala uvědomovat, že už mě zase někdo předběhl a dostal přednost před mým vlastním zdravím. Po dvou dětech, dvou králících, tu je další člen rodiny, který má přednost, ale já zjišťuju, že to prostě ani jinak neumím.

Z městské holky, která toužila cestovat a dobýt svět, se stala milovnice zvířat, která raději, než v baru tráví čas v maštali. Život i téměř v padesáti stále přináší něco nového a stále v sobě člověk dokáže objevit něco, o čem neměl ani tušení. I moje sestra, když mě poprvé viděla s naším koněm, mi večer napsala zprávu, že by nikdy nevěřila, kdyby to neviděla na vlastní oči, co se mnou jeden kůň udělá. Tak to jsme ségra dvě, ani já bych to do sebe nikdy v životě neřekla. Člověk míní a ŽIVOT mění.